Září 2010

A tohle zabolí ...

18. září 2010 v 9:52 | Nicole |  Žblebty
Již dlouho jsem nenapsala pár řádků o tom svém životě.
A zřejmě proto se do sebe čím dál tím více uzavírám. Teď si uvědomuji, jak tohle mé pisálkování má pro mě jistý a velký význam.

Jsou večery, kdy víte, že vše půjde tak jak má, pak jsou ty, kdy se vše zvrtne v jedinou sekundu a vy se cítíte a možná i víte, že tuhle situaci asi jen tak nezvládnete. Klepoucí ruce, zvýšený tep avšak nejhorší je, když v tom všem hraje tu hlavní roli někdo z milovaných.
Možná kdyby jste nebyli v tom stresu zachováte se racionálně, ale v tu chvíli Vás rozčílí sebemenší hloupost, pohled jinam i hloupá pusa na čelo, která přece patří na ústa. Jo i takhle nesnesitelná jsem. Jen možná by se ta vaše drahá polovička mohla zachovat tak, aby Vás v té chvíli uklidnila a řekla: "Čeho ty se bojíš? Mám jen Tebe." Ale takhle to chodí zřejmě jen ve filmech. A po té uslyšíte spoustu nehezkých slov, urážek, ponížení a pak už jen svůj pláč.
V téhle situaci vzpomínám často na rady, spíše výtky ostatních. Proč s ním jsi, vždyť ty taková inteligentní a úžasná - ano v těhle chvílích jste vychvalována do nebes, jak by mě každý bral i s těmi nevyřčenými nedostatky.
Však, co je na tom pravdy? A pak si to vše uvědomíte, jakou pitomost jste udělali a začíná ta chvíle usmiřování. Myslím, že na usmiřování a omlouvání není nikdy pozdě. Však u ješitných a uražených mužů zřejmě ano. Udělají z Vás ještě většího pitomce, než jste se v tu chvíli cítili. Ano, my ženy nebudeme nikdy dost dobré ve všem v co si smyslíte, ale vy muži nikdy nebudete dost dobří pro nás! Nás ženy - osobnosti. Ano s mírně feministickou náladou, úctou a láskou ke všem něžným stvořením sladké sbohem.

a to zabolí

Strach

12. září 2010 v 22:21 | Nicole |  Má spisovna
Strach, závist, zášt, nenávist, zloba a touha křičet.. tohle jsem já v momentální chvíli. Přesně takhle zmatená, vcelku naštvaná na celý svět s chutí zakřičet do světa: Jste všichni blázni jenom já jsem letadlo! I takové stavy mívám. A přitom o podál sedí můj milovaný, který vůbec netuší, co se ve mně děje a já se zase tak roztomile usmívám a zatlačuji slzy. Ani nevím, proč se mi chce plakat. Možná ten strach. A čeho se to vlastně bojím? Ztráty. Ztráty toho, kterého miluji. Komu to já závidím? No přeci těm, kteří žijí můj vysněný život v reálu. Zášť? Na všechny hloupý lidi, co jen rádi ubližují a je jim docela jedno, že jsem jejich krev. Nenávist? Nenávidím ty, kterým nestačí ničit
svůj život, tak ho s láskou ničí i mě! Nenávidím Tě, ubožáku. Zloba? Na ty, co neříkají věci v pravou chvíli! A teď by to chtělo ten hlasitý smích a lusknutí prstů a říkat si byl to jen špatný sen. Tak třeba příště ..



strach