Leden 2010

Jako lentilky..

25. ledna 2010 v 0:26 | Nicole |  Má spisovna
Věk 14 let, dospívající dívka se zelenýma očima, dlouhými řasy, tmavým obočím, jež se ladně linulo nad mandlových tvarem očí a její vlasy se barvily do paprsků slunce. Rty byly úzké, ale přesto hezky tvarované. Nos byl dost výrazný. Bylo to ošklivé káčátko, které nevědělo, kam patří, či kam patřit chce. Žilo pouze se svou matkou, ruka otce nikdy nezasáhla. I to byl důvod jejího činu. Otec, ji chyběl, vždy ho všem záviděla. Neustále o něm snila. Jejím jediným přáním bylo seznámit se s ním. Vyslovit slovo: tati. Říci mu miluji tě. Nebyl to však jediný důvod. Cítila se na všechny strany odstrčená, nemilovaná, nežádaná. Zbytečná. Proto se, zde nacházela otázka: Proč dále žít? Divíte se jí? Odsuzujete ji? Či si snad říkáte, že je to hloupá pubertální dívka a život má před sebou? Nic z toho ji tenkrát nezajímalo, přemýšlela, jak to udělat, co nejméně bolestivě a rychle. Možností bylo spousty, ale první místo vyhrály pilulky. Pilulky na srdce, každý starší člověk v dnešní době něco takového vlastní. Občas bývají i hezky barevné, jako lentilky.

Přišel ten správný den i čas. Vše měla dokonale vymyšlené, čekala jenom na chvíli, až její matka opustí byt, zanechá svůj dopis s jejími myšlenkami na stole, ač věděla, že nikdy nebude pochopena. Šlo to docela rychle, i když polykání pilulek nebyla její oblíbena činnost. Pomalu ulehla do své postele a čekala. Ale pak najednou, při malé ztrátě vědomí a pichlavé bolesti uslyšela matčin příchod. Zběhlo se to tak rychle. Matně na to vzpomíná. Vybavuje si jen zvuk sirén, vůni desinfekce, bílou barvu a divný pocit v ústech a krku. A matčiny oči, lesklé oči plné nepochopení, strachu ale hlavně štěstí, že je pořád s ní. V tu chvíli si uvědomila pro co žít!

Ač to není její chlubitelná část života, tak už ji z minulosti nikdy nevymaže. Jediné, co můžeme ovlivnit je pouze budoucnost, tu máme v našich rukou. Děkuji Ti, mami, že jsi mi zachránila život, doslova.

A srdce mi buší

23. ledna 2010 v 12:04 | Nicole |  Má spisovna
Nebaví mě neustále nás skrývat. Nebaví mě polibky na dálku. Úplně si mě pobláznil. Pokaždé znovu a naposled. To naše tajemství mě sužuje, dohání mě to k šílenství.

Začalo to tenkrát, kdy jsem ho svým pohledem naprosto okouzlila. Upoutala jsem jeho pozornost. Neustále si mě prohlížel. Myslel na mě celý večer, den. Nemohl mě dostat z hlavy. Pořád si vybavoval ty zasněné oči, rozpuštěné vlasy, které mi propůjčovali podivuhodnou malebnost. Takhle to kouzelně začínalo.

Po nějaké době ubližování, neštěstí, pláče. Době? Tahle etapa je jako kolotoč, neustále dokola se opakuje. Jednou jsme šťastni a milující, po druhé se nenávidíme. Ale pořád ta tajuplná atmosféra nás obklopuje.

I teď je pro mě těžké vyvodit nějaký závěr. Rozhodnutí. Protože oba jsme váhaví a nestálí. Jsme jako kříšťály, co člověk vidí, ty, co jsou jednu chvíli čiré a jednu chvíli zamlžené. Ale pamatuj srdce mi stále buší i pro tebe.


Píšící zoufalec ..

12. ledna 2010 v 22:53 | Nicole |  Má spisovna
Za zvuku pomalé hudby píšu tento článek. Přes uplakané oči moc nevidím, před usnoplaný nos, moc nedýchám, přes hlasitou hudbu neslyším. Jenom ty ústa mi zbyly. Popisuji opravdu svou situaci nebo svůj životní příběh?
I když oči nejsou uplakané, tak nevidím věci, které jsou tak zřejmé. Jsem zaslepená.
I když nemám nos usnoplaný, tak občas ztrácím dech, někdy si myslím, že už ani nedýchám.
Je to tou hlasitou hudbou, že neslyším nebo jenom nechci slyšet?
Zbyly mi ústa, má prořízla pusa v poslední době, taky trochu zaostává. Cítím se jako píšící zoufalec, který hledá dno. Dno, od kterého by se konečně už odrazil.
Ach smrt! Smrt musí být překrásná. Ležet v měkké, hnědé hlíně, nad hlavou mít vlnící se trávu a naslouchat tichu. Být bez včerejška a bez zítřka. Zapomenout na vše, odpustit životu. Poznat mír a klid. Jen Vy mi můžete pomoci, protože .. láska je silnější než smrt..