Asi to tak má býti ..

30. prosince 2010 v 23:06 | Nicole |  Žblebty
Asi ano, protože pokaždé ke konci roku jsem čím dál více sentimentálnější. Ač jsem tenhle blog velice zanedbávala, tak se snad v příštím roce polepším. Jen neumím psát o tom, jak jsem šťastná a pro mě tenhle rok byl jeden z těch nejkrásnějších. A to od 1. 1. 2010 až do téhle chvíle a doufám, že to takhle bude i nadále, protože jsem pořád zamilovaná a cítím se občas, jak trapná patnáctka. Věřím tomu, že až tuhle větu vyslovím ve 30 letech, bude mít určitě větší význam a hodnotu.

Tímto, chci poděkovat mým stálým návštěvníkům tohoto blogu a popřát Vám vše a jen to nejlepší, splněná přání, lásku, štěstí si Vás najde samo. Předsevzetí alespoň trochu splnitelná a hlavně, co nejméně závisti, zášti, zloby, nadávek a dále více odvahy a méně strachu, více nálezů než-li ztrát!

Doufám, že tedy v novém roce se sladkým sbohem Nicole!
silvestr
 

A tohle zabolí ...

18. září 2010 v 9:52 | Nicole |  Žblebty
Již dlouho jsem nenapsala pár řádků o tom svém životě.
A zřejmě proto se do sebe čím dál tím více uzavírám. Teď si uvědomuji, jak tohle mé pisálkování má pro mě jistý a velký význam.

Jsou večery, kdy víte, že vše půjde tak jak má, pak jsou ty, kdy se vše zvrtne v jedinou sekundu a vy se cítíte a možná i víte, že tuhle situaci asi jen tak nezvládnete. Klepoucí ruce, zvýšený tep avšak nejhorší je, když v tom všem hraje tu hlavní roli někdo z milovaných.
Možná kdyby jste nebyli v tom stresu zachováte se racionálně, ale v tu chvíli Vás rozčílí sebemenší hloupost, pohled jinam i hloupá pusa na čelo, která přece patří na ústa. Jo i takhle nesnesitelná jsem. Jen možná by se ta vaše drahá polovička mohla zachovat tak, aby Vás v té chvíli uklidnila a řekla: "Čeho ty se bojíš? Mám jen Tebe." Ale takhle to chodí zřejmě jen ve filmech. A po té uslyšíte spoustu nehezkých slov, urážek, ponížení a pak už jen svůj pláč.
V téhle situaci vzpomínám často na rady, spíše výtky ostatních. Proč s ním jsi, vždyť ty taková inteligentní a úžasná - ano v těhle chvílích jste vychvalována do nebes, jak by mě každý bral i s těmi nevyřčenými nedostatky.
Však, co je na tom pravdy? A pak si to vše uvědomíte, jakou pitomost jste udělali a začíná ta chvíle usmiřování. Myslím, že na usmiřování a omlouvání není nikdy pozdě. Však u ješitných a uražených mužů zřejmě ano. Udělají z Vás ještě většího pitomce, než jste se v tu chvíli cítili. Ano, my ženy nebudeme nikdy dost dobré ve všem v co si smyslíte, ale vy muži nikdy nebudete dost dobří pro nás! Nás ženy - osobnosti. Ano s mírně feministickou náladou, úctou a láskou ke všem něžným stvořením sladké sbohem.

a to zabolí

Strach

12. září 2010 v 22:21 | Nicole |  Má spisovna
Strach, závist, zášt, nenávist, zloba a touha křičet.. tohle jsem já v momentální chvíli. Přesně takhle zmatená, vcelku naštvaná na celý svět s chutí zakřičet do světa: Jste všichni blázni jenom já jsem letadlo! I takové stavy mívám. A přitom o podál sedí můj milovaný, který vůbec netuší, co se ve mně děje a já se zase tak roztomile usmívám a zatlačuji slzy. Ani nevím, proč se mi chce plakat. Možná ten strach. A čeho se to vlastně bojím? Ztráty. Ztráty toho, kterého miluji. Komu to já závidím? No přeci těm, kteří žijí můj vysněný život v reálu. Zášť? Na všechny hloupý lidi, co jen rádi ubližují a je jim docela jedno, že jsem jejich krev. Nenávist? Nenávidím ty, kterým nestačí ničit
svůj život, tak ho s láskou ničí i mě! Nenávidím Tě, ubožáku. Zloba? Na ty, co neříkají věci v pravou chvíli! A teď by to chtělo ten hlasitý smích a lusknutí prstů a říkat si byl to jen špatný sen. Tak třeba příště ..



strach
 


Zkurvená schíza!

27. února 2010 v 18:48 | Nicole |  Má spisovna
Dnes je jeden z těch dnů, kdybych měla býti šťastná. Ale .. proč vidím za vším nějaké ale, proč si ho neustále sama vytvářím, proč mě stále tyhle tři písmenka provází?
Pomalu se uvelebuji do jeho gauče, na můj vkus trochu tvrdé opěry, ale ( zase tady je! ) tohle přeci není tak důležité. Tuhle noc mě nebude objímat on, ale společnost mi bude znovu dělat tužka a papír. Ti jsou mi věrní. Ti mě dokážou z mých emočních stavů dostat ven. Jsem jako schizofrenik. Na venek usmívající se člověk, uvnitř myslící na nejhorší. Ráno milující milenka, večer vrah bez svědomí. Jsem rozdvojená osobnost? Dožene mě má schíza k šílenství? Zkurvená schíza. Každý ji alespoň na chvílí měl, každému dělala společnost, ale proč mě si vybrala za nejlepšího přítele? Ach ..Znovu a často se ptám, zda někomu dávat druhou šanci? Proč se zrovna já ptám na druhou, když já jich dávám miliony. A když už nevím kudy kam, podrazím si nohy. Jsem šťastná a milují, ale o tomhle psát neumím.

Jako lentilky..

25. ledna 2010 v 0:26 | Nicole |  Má spisovna
Věk 14 let, dospívající dívka se zelenýma očima, dlouhými řasy, tmavým obočím, jež se ladně linulo nad mandlových tvarem očí a její vlasy se barvily do paprsků slunce. Rty byly úzké, ale přesto hezky tvarované. Nos byl dost výrazný. Bylo to ošklivé káčátko, které nevědělo, kam patří, či kam patřit chce. Žilo pouze se svou matkou, ruka otce nikdy nezasáhla. I to byl důvod jejího činu. Otec, ji chyběl, vždy ho všem záviděla. Neustále o něm snila. Jejím jediným přáním bylo seznámit se s ním. Vyslovit slovo: tati. Říci mu miluji tě. Nebyl to však jediný důvod. Cítila se na všechny strany odstrčená, nemilovaná, nežádaná. Zbytečná. Proto se, zde nacházela otázka: Proč dále žít? Divíte se jí? Odsuzujete ji? Či si snad říkáte, že je to hloupá pubertální dívka a život má před sebou? Nic z toho ji tenkrát nezajímalo, přemýšlela, jak to udělat, co nejméně bolestivě a rychle. Možností bylo spousty, ale první místo vyhrály pilulky. Pilulky na srdce, každý starší člověk v dnešní době něco takového vlastní. Občas bývají i hezky barevné, jako lentilky.

Přišel ten správný den i čas. Vše měla dokonale vymyšlené, čekala jenom na chvíli, až její matka opustí byt, zanechá svůj dopis s jejími myšlenkami na stole, ač věděla, že nikdy nebude pochopena. Šlo to docela rychle, i když polykání pilulek nebyla její oblíbena činnost. Pomalu ulehla do své postele a čekala. Ale pak najednou, při malé ztrátě vědomí a pichlavé bolesti uslyšela matčin příchod. Zběhlo se to tak rychle. Matně na to vzpomíná. Vybavuje si jen zvuk sirén, vůni desinfekce, bílou barvu a divný pocit v ústech a krku. A matčiny oči, lesklé oči plné nepochopení, strachu ale hlavně štěstí, že je pořád s ní. V tu chvíli si uvědomila pro co žít!

Ač to není její chlubitelná část života, tak už ji z minulosti nikdy nevymaže. Jediné, co můžeme ovlivnit je pouze budoucnost, tu máme v našich rukou. Děkuji Ti, mami, že jsi mi zachránila život, doslova.

A srdce mi buší

23. ledna 2010 v 12:04 | Nicole |  Má spisovna
Nebaví mě neustále nás skrývat. Nebaví mě polibky na dálku. Úplně si mě pobláznil. Pokaždé znovu a naposled. To naše tajemství mě sužuje, dohání mě to k šílenství.

Začalo to tenkrát, kdy jsem ho svým pohledem naprosto okouzlila. Upoutala jsem jeho pozornost. Neustále si mě prohlížel. Myslel na mě celý večer, den. Nemohl mě dostat z hlavy. Pořád si vybavoval ty zasněné oči, rozpuštěné vlasy, které mi propůjčovali podivuhodnou malebnost. Takhle to kouzelně začínalo.

Po nějaké době ubližování, neštěstí, pláče. Době? Tahle etapa je jako kolotoč, neustále dokola se opakuje. Jednou jsme šťastni a milující, po druhé se nenávidíme. Ale pořád ta tajuplná atmosféra nás obklopuje.

I teď je pro mě těžké vyvodit nějaký závěr. Rozhodnutí. Protože oba jsme váhaví a nestálí. Jsme jako kříšťály, co člověk vidí, ty, co jsou jednu chvíli čiré a jednu chvíli zamlžené. Ale pamatuj srdce mi stále buší i pro tebe.


Píšící zoufalec ..

12. ledna 2010 v 22:53 | Nicole |  Má spisovna
Za zvuku pomalé hudby píšu tento článek. Přes uplakané oči moc nevidím, před usnoplaný nos, moc nedýchám, přes hlasitou hudbu neslyším. Jenom ty ústa mi zbyly. Popisuji opravdu svou situaci nebo svůj životní příběh?
I když oči nejsou uplakané, tak nevidím věci, které jsou tak zřejmé. Jsem zaslepená.
I když nemám nos usnoplaný, tak občas ztrácím dech, někdy si myslím, že už ani nedýchám.
Je to tou hlasitou hudbou, že neslyším nebo jenom nechci slyšet?
Zbyly mi ústa, má prořízla pusa v poslední době, taky trochu zaostává. Cítím se jako píšící zoufalec, který hledá dno. Dno, od kterého by se konečně už odrazil.
Ach smrt! Smrt musí být překrásná. Ležet v měkké, hnědé hlíně, nad hlavou mít vlnící se trávu a naslouchat tichu. Být bez včerejška a bez zítřka. Zapomenout na vše, odpustit životu. Poznat mír a klid. Jen Vy mi můžete pomoci, protože .. láska je silnější než smrt..

Když je ten konec roku :)

30. prosince 2009 v 20:05 | Nicole |  Žblebty
Chro chro chro prasátka,

když je ten konec roku, tak si to tady zaslouží poslední příspěvek za rok 2009. Nechci být sentimentální, ale nějak mě to dnes k tomu táhne. Rok 2009 byl tak jako pro každé rokem, kdy jsme se stali o něco starší, rokem zkoušky dospělosti, rokem nových zkušeností, rokem docela povedeným - aspoň tedy pro mě. Nebudu se opakovat, ale děkuji vyslyšenému přání a děkuji za první rok s mým otcem. V tomhle směru to byl velice šťastný rok ke zbytku smůly se mi vyjadřovat nechce. A nebo jo.. ještě přeci něco stojí za zmínku :)

Dlouhletý vztah se mi zhroutil pod rukama, ale kupodivu žádný srdcerváč a moc breku to nebylo.
Snaha studovat na VŠ - budoucnost v tomhle směru odkryje rok 2010.
Návštěva vytoužené země - Irsko.
Usmíření se svou matkou - tohle vážně nechci zakřiknout.
A bylo toho moc .. snad tohle je pro mě nejdůležitější.

Přeji Vám to nejlepší do nového roku, vstupte tou pravou nohou, mějte více štěstí, lásky a taky peněz ( bez nich to nejde ) než letos. Jo a taky množte seee :) a nebo raději have a safe sex :)

Tak snad v novém roce báj drahouškové


Tak narovinu..

15. listopadu 2009 v 20:18 | Nicole |  Žblebty
Hola hou,

pátek třináctého je za námi. Nevím, jak Vy, ale já si to teď nějak nepřipouštěla k srdci. Vyhli se mi všechny černé kočky, pohřebáky, sanitky, nemoci, nic sem nerozbila a blá bláá..jen sem čekala, že se s někým rafnu. A nic. Zní to trošičku smutně, že ano? Ale když já se tak ráda hádám:) Ha.

Vyrazila jsem na pořádnou metalovou párty a myslím, že těch metlošů nějak ubývá ... praých metlošů ...

Po dlouhé době jsem vypila pár piv bouchaných tequil a teď mě z toho akorát bolí žaludek. Nepiju.

Pohltilo mě datum 21.12.2012, dnes celý den překládám články, čtu, tlemím na dokumenty a videa. Film mi připadá hodně nadnesený, ale je prej dobrý. Počkám si na něj a nebo zítra vyrazím do kina. Většina si možná říká, co to tu plácám. Okej, takže tkzv. Den zkázy 2012, tohoto roku končí Mayský kalendář - konec času. Má to být pojetí apokalypsy. "Přežijou jenom, ty nejsilnější." V tento den bude také zimní slunovrat, co je spojeno z vzácným sladěním Země, Slunce a Mléčné dráhy. Tohle sladění se koná co 26 000 let. Na téhle stránce http://www.21prosinec2012.cz/ je o tom docela zajímej dokument, kdy vědci rozebírají nejen Bibli, také Židy, Starý Egypt ale hlavní pojetí je Nostradamus, který tohle vše již zakodoval ve své knize, která byla nelezena terpve nedávno. Už tohle se považuje za velice zvláštní. Je možné, že v té knize je popsán například i hurikám Cathrina a další různé přírodní katastrofy. Sami vědci říkají, že by byli rádi, kdyby se v tomhle mýlili. Zapřemýšlejte ...

Dále reaguji na komentář o stárnutí. Ano cítím, to stejně. Čím víc se mi blíží ta 20, tím víc si uvědomuji, že už nebudu tou náctiltou, ale jenom nějakou cetkou. Fuj. Přitom nejkrásnější léta byly od 16 do 18. Kéž by to šlo vrátit. Chci zpět ten bezstarostný život, který mi tenkrát připadal tak zvrácený, ale přitom tak úžasný..

zfanatizovaná Nicole



Vysokoškolákem aspoň na čas..

11. října 2009 v 16:27 | Nicole |  Žblebty
Právě přemýšlím, jak Vás pozdravit, aby to znělo aspon trochu vysokoškolsky. Seru na to.
Čím začít?
Sama nevím, v poslední době se toho událo až až. Musím říct, že tenhle vysokoškolskej život se mi začíná líbit, ale taky mi dává pěkně zabrat (není to myšleno v učení). Party every day a ta středeční zároveň srdeční se vážně povedla. Promiň pipinko, že sem tě tak opila, že si nezvládla čtvrteční příjezd do školy a musela si ho raději prozvracet! Dále jsem zjistila, že na škole je tak 20% kluků z čehož je 8% zadaných, 10% jsou to gayové a ten zbytek si nechci raději představit.
Takže můj sen, že budu mít nového chlapa z mé vysoké hned zahazuji. Postačím si s tím svým stalým.

V životě?
Je to sranda, včera jsem se dozvěděla, že jedna slečna šestnácitelá, která je momentálně s mým bývalím (mimochodem je o 10 let starší než ona) má podezření na to, že on ji se mnou podvádí. Raději bych ji doporučila ať si vidí do své pusinky nebo ji ty vlasy vyškubu, oči vyškrábu a jazyk uříznu. Tomu věř. Navíc už bych nespadla tak na dno, abych se s ním zahazovala. Mám svůj život, lepší život. :)

A jinak?
Mi přijde, že to strašně utíká. Tibby? Povšimla sis že je to už půl roku od matury? A jak jsme tentkrá všichni stresovali. Teď si uvědomuji, že to vůbec žádná zkouška dospělosti nebyla. Myslím, že ty teprve přijdou..

Pijte a užívejte dokud na to máme Nicole


Kam dál